Příbuzenské množení ryb

Mnoho autorů akvaristické literatury se přiklání k názoru, že pro udržení kvalitních odchovů akvarijních ryb je nutné občasné zařazení chovných jedinců dovezených z přírodních lokalit. V krajních případech alespoň několika ryb z jiného chovu pro "osvěžení" krve. Avšak celá řada chovatelů má odlišné zkušenosti. Postupná degenerace dalších odchovů je nejednou zaviněna nepříznivými podmínkami v akváriích, ať již kvalitou vody, jednostranně nevhodným (i když pohodlným) krmením, přeplněností nádrží a dalšími příčinami.

Týkalo se to nejdříve rájovců, pak skalár, různých druhů sumečků a v posledních desetiletích cichlid z afrických jezer. Dnešní skaláry často již nejsou schopny přirozeného odchovu mladých od té doby, co byl v akvaristice zaveden jejich umělý odchov. Rovněž většina mečovek rodu Xiphophorus, které se dnes nabízejí v obchodech, je převážně podprůměrného vzrůstu, i když na výstavách a soutěžích občas vidíme pěkně urostlé a krásně vybarvené ryby. Akvaristé v Německu provedli zajímavý a poučný pokus. Do velké, dobře zarostlé nádrže obsahu 800 litrů umístili padesát mladých skalár, odchovaných umělým způsobem.

Při dobrém krmení a ošetřování dorostly plné velikosti, vytvořily se různé páry, které obsadily v hustě zarostlé nádrži vlastní revíry, a celých 68 % ryb se vytřelo přirozeným způsobem. Ovšem chovnému páru pak zabere péče o mláďata i v příznivých podmínkách až půl roku. Po celou tuto dobu se ryby znovu nevytřou. U profesionálních chovatelů je prakticky účinnější umělý odchov i za tu cenu, že je nutné chovné páry denně pečlivě hlídat, aby nakladené jikry nepožíraly. Ale při vydatném a dostatečně pestrém krmení se ryby vytírají až dvakrát za měsíc, všechno ostatní zajistí umělý odchov.

Je dostatečně známo, že v mnohých případech, kdy akvarista již neměl jinou možnost, podařilo se u ryb, jejichž tělesná a zdravotní kondice zdaleka nebyla nijak dobrá, získat pečlivým odchovem za optimálně dosažitelných podmínek několik mláďat, která vyhlížela mnohem lépe než rodičovský pár a stala se základem dalšího, značně lepšího i zdravějšího chovu. To ovšem neznamená, že by akvarista měl beze zbytku odchovávat každou rybu, kterou ve svých nádržích přivede k životu. Mnohým chovatelům se osvědčilo při velkém množství potěru, který již dosáhl stáří alespoň tří týdnů, vynechat po dva dny úplně krmení.

Tím se problém vyřeší sám. Nejrychleji rostoucí a nejzdatnější mladé rybky, které vyžadují denně dostatek potravy, zlikvidují všechna zakrnělá a ve vzrůstu zaostávající mláďata. To se osvědčilo nejen u všech labyrintek a parmiček, ale i u ryb tetrovitých. Pouze u živorodek je třeba k odstranění nevhodných jednotlivců chovat současně několik dravých ryb. Žádná vyšlechtěná forma dnes již početných druhů živorodek nemohla vzniknout jinak než příbuzenským množením. Kdyby plně platily různé názory o degeneraci akvarijních ryb při tomto způsobu rozmnožování, nemohly by šlechtěné formy vůbec existovat.

Z praxe však víme, že tomu tak není. Stačí porovnat vzhled, vzrůst a barevnost samečků pavích oček (Poecilia reticulata) před sedmdesáti léty, kdy jsem začínal s akvaristikou, a dnes. Kdysi typické kruhové skvrnky na těle samečků ve tvaru pavího očka se téměř beze zbytku z vybarvení vytratily, ale zato vznikla celá řada nových forem, které jsou celkovým vybarvením, robustností vzrůstu a zejména tvarem ploutví daleko atraktivnější než formy původní. Dodnes jsou mezi akvaristy nadšenci, kteří bez ohledu na finanční náklady a komerční nevýhodnost takového počínání udržují z čistě odborného zájmu ve svých nádržích často opomíjené a nejednou již napolo zapomenuté druhy akvarijních ryb.

Také já patřím mezi ně, protože se již přes čtyřicet let zabývám chovem živorodek jednoskvrnných kropenatých (Phalloceros caudomaculatus reticulatus), kdysi populárně zvaných "retikulátky", které z nádrží našich akvaristů téměř vymizely. Tenkrát jsem objevil v nádrži pražské akvaristické prodejny ve Spálené ulici mezi živorodkami trpasličími (Heterandria formosa), jedinou samici mých kdysi oblíbených "retikulátek", kterých jsem před válkou odchoval stovky. Samečka sem nikde nesehnal, ale samice po delším, pečlivém krmení různorodou živou potravou vrhla dvě drobná mláďata.

Z toho, jak se později ukázalo, jednoho samečka. Tyto tři rybky, navzájem blízce příbuzné, se staly základem mého obnoveného chovu. Výjimečně, až po mnoha letech jsem měl vzácnou příležitost, osvěžit svůj chov rybami cizí populace. Věnoval jsem svým "retikulátkám" mimořádnou péči, při které se během doby úspěšně rozmnožily, takže jsem je mohl posílat i na výstavy. Žádné příznaky degenerace se u nich dodnes neprojevují.

Naopak jsem měl možnost porovnat je s výpěstky dánských akvaristů. S uspokojením jsem zjistil, že ty moje jsou lépe vybarvené a samice jsou mnohem robustnější. Již za pouhých šest roků se tento druh rybek dožije v akváriích plných sto let chovu! Takové výročí může zatím oslavit jen málo druhů akvarijních ryb. Kdyby jen každý desátý z našich akvaristů věnoval trochu péče některému opomíjenému a napolo zapomenutému druhu, nemuseli bychom se obávat o jeho trvalé udržení v akvaristice. Případné diskuse o vhodnosti či nevhodnosti příbuzenského rozmnožování akvarijních ryb, kterému se v podobných případech nevyhneme, by naše akvaristy neměly odradit.

Otakar Litomiský
Akvárium Terárium 1/1993

zpět

info@akvarijni.cz