Akvaristika včera, dnes a zítra

Jiří Vítek - nakladatelství a vydavatelství Říká se, že jeden z nejstarších nápisů nalezených archeology praví: "Už není tak, jak bývalo." Jestli skutečně byl takový nápis nalezen, nevím, ale je nepochybné, že jestli je na tomto světě něco jisté, tak to, že se svět neustále vyvíjí a mění. Totéž platí i pro akvaristiku. I když, na první pohled, není mezi akváriem našich otců a dědů a akváriem dnešním, žádný propastný rozdíl, protože obě jsou, nebo by měla být, obrazem přírody, přesto akvaristika našich předků byla jiná než akvaristika naše a totéž bude nepochybně platit i pro akvaristiku našich dětí a vnuků. Budeme se zabývat vznikem a vývojem akvaristiky od nepaměti až podnes a v závěru se zamyslíme i nad tím, kam se může akvaristika v budoucnu ubírat.

Dříve než však poodhrneme závoj minulosti, musíme si definovat, co vlastně budeme za akvaristiku považovat. Někteří autoři považují za akvaristiku až chov ryb v nádržích dnešního charakteru, tj. opatřených písečným dnem a rostlinami.

Naše pojetí však bude širší. Vždyť i dnes se akvarijní ryby chovají nejen v klasických akváriích, ale i v bazénech a umělých jezírkách, či nádržích čistě účelových (chovných), které se ani nesnaží být obrazem nějakého přírodního biotopu. Za akvaristiku tedy budeme považovat chov ryb pro nekonzumní účely, tj. pro účely dekorativní, studijní a samozřejmě i komerční. Tím akvaristiku oddělíme od rybářství, které je sice také chovem ryb, ale chovem ryb konzumních. Ono totiž, historický vývoj akvaristiky je úzce spjat s vývojem rybářství. Obecně můžeme říci, že akvaristika se vyvíjela ve sledu:

RYBOLOV RYBÁŘSTVÍ AKVARISTIKA.


Pravěk

Pravěký člověk, samozřejmě, neměl čas ani možnosti k tomu, aby se zabýval akvaristikou. Zmiňujeme se však o něm proto, že v pravěku začíná rybolov, který tehdy byl, vedle lovu suchozemských zvířat a sběru lesních plodin, jediným zdrojem obživy. Počátky rybolovu klademe do paleolitu, tj. starší doby kamenné (500 000 let - 10 000 let, př. n. l.). Pro některé populace byl rybolov výhradním zdrojem obživy. Např. ve Francii našli archeologové pozůstatky kmene (20 000 let př. n. l.), který pravděpodobně neznal jiný zdroj potravy než ryby. Obrazy ryb také nalézáme v jeskyních obývaných pravěkými lidmi, stejně jako jejich kosti.

V neolitu, tj. mladší době kamenné (před 6 - 7 tisíci lety), význam rybolovu poněkud ustupuje, protože v té době lidstvo poznává nový zdroj obživy, tj. pěstitelství a chovatelství. A zde také nalézáme počátky rybářství. Pro zajímavost uvádím, že pozůstatky nejstaršího rybníka byly nalezeny v Turkménii a pocházejí ze 4. - 3. tisíciletí př. n. l. (Glejzer a Plonskij, 1988). Zatímco osídlení pralidmi, kteří se živili lovem a sběrem, bylo řídké (každá tlupa potřebovala poměrně velký prostor na získávání potravy), vznik zemědělství, které dokázalo na malém prostoru vyrobit dostatek potravy pro velký počet lidí, vedl ke vzniku osad a posléze měst. Tím končí pravěk a nastává nová epocha lidstva - Starověk.


Starověk

První starověké kultury začínají na Středním východě v oblasti mezi řekami Eufratem a Tigridem, které říkáme Mezopotámie. První osídlení v této oblasti začíná v 8. tisíciletí př. n. l., v 6. tisíciletí zde začíná domestikace dobytka a o 1000 let později zde vyrůstají první města. První velkou kulturou byla Říše Sumerská, která počíná ve 4. tisíciletí př. n. l., na ní pak navazují Říše Babylonská (založena v r. 1763 př. n. l.) a Asyrská (vzniká v r. 1363 př. n. l.).

Mezopotámie

Mezopotámie byla kolébkou civilizace na této planetě. Mezi řekami Eufratem a Tigridem byly tehdy velmi vhodné podmínky pro zemědělství, jehož vznik byl základním předpokladem vzniku obcí a měst a tím i vzniku civilizace. Zemědělství se rozvíjí v 6. tisíciletí př. n. l., v době kdy dochází nejen k domestikaci dobytka, jak jsme již uvedli, ale také k rozvoji produktivního zemědělství, včetně budování zavlažovacích kanálů, které přece jenom v této oblasti byly, i tehdy, nezbytné.

Důležitou součástí zemědělství se brzy stalo rybářství, tedy chov ryb užitkových, které bylo historickým předpokladem vzniku akvaristiky, jako chovu ryb okrasných. Právě v Mezopotámii rybářství vzniklo a zde se také začalo rozvíjet. Ryby tehdy byly považovány za významnou složku zemské fauny, o čemž svědčí i to, že jeden z mezopotamských bohů byl zobrazován jako ryba, stejně jako skutečnost, že již tehdy bylo jedno z nebeských souhvězdí pojmenováno - souhvězdí ryby. Ve vykopávkách domů, paláců a chrámů se často nalézají jakési okrasné nádrže (bazény), které mohly, mimo jiné, sloužit i k chovu okrasných ryb (jak tomu bylo u jiných starověkých civilizací, o čemž pojednáme později). Skutečností však zůstává, že právě v Mezopotámii o tom nemáme důkazů. Obecně, ve všech starověkých civilizacích nalézáme takové nádrže v zahradách, v chrámových komplexech či v bohatších domech, ale jejich hlavním účelem bylo zachycovat dešťovou vodu pro užitkové účely. Proto do těchto bazénů obvykle ústily i "okapové odpady" ze střech domů, jak to můžeme vidět např. v Pompejích.

Podle Otakara Hykeše (viz. Zukal a Sadílek, 1967) Asyřané a Babyloňané uctívali v umělých nádržích v zahradách při chrámech jako posvátná zvířata některé ryby, které se proto nesměly lovit. Z jakých pramenů Hykeš čerpal, bohužel nevím, nicméně je skutečností, že toto tvrzení nenašlo podporu v žádném historickém pramenu, ze kterého jsem čerpal.

Nezbývá tedy než uzavřít, že v Mezopotámii sice byly vytvořeny všechny předpoklady pro vznik akvaristiky, jako chovu okrasných ryb, tj. chovatelské zkušenosti z chovu ryb užitkových i existence bazénů v parcích a domech, avšak, kromě zmínky Hykešovy, nemáme důkazy o tom, že by se již tehdy chovaly ryby pro účely čistě nekonzumní.

Kultura předřecká - Minojská

Ve starověkém Řecku počíná evropská civilizace. Jednou z prvních kultur na území Řecka byla kultura Minojská, která vznikla na Krétě. První osídlení Kréty začíná cca 6000 let př. n. l. a samotná Minojská kultura vzniká kolem roku 3400 př. n. l., a zaniká vpádem Mykeňanů - 1450 př. n. l. Hlavní rozkvět byl v době kolem r. 2000 př. n. l., kdy byly postaveny slavné paláce v Knossosu. Vykopávky z minojské doby obsahují motivy skutečných akvárií s rybami, na keramice i malbách (Glejzer a Plonskij, 1988). Zdá se tedy, že Kréťané poprvé vyrobili akvária v dnešním smyslu, se skleněnými stěnami (sklo bylo známo již od 4 tisíciletí př. n. l.). Pokud tomu skutečně tak bylo, je poněkud překvapivé, že kultury, které po zániku kultury Minojské, převzaly otěže vývoje civilizace na našem kontinentu, tento vynález nepřevzaly, a ten tak zůstal zapomenut po dalších více než 3500 let.

Starověké Řecko

První městské státy starověkého Řecka vznikají kolem roku 900 př. n. l. Řecká kultura byla vlastně kulturou pobřežní a ostrovní, v oblasti Středozemního moře, velmi bohaté na ryby. Rybolov byl hlavním zdrojem obživy a plně postačoval na zajištění výživy obyvatelstva, takže rybářství se zde v širším rozsahu nevyvinulo, protože po něm nebyla poptávka. Ovšem, s jednou výjimkou, kterou byl chov úhoře, v oddělených vodních tělesech. V nich byli úhoři chováni až do konzumní velikosti (Glejzer a Plonskij, 1988). Zdali existoval chov ryb pro účely dekorativní, není známo. Ovšem, vzhledem k obrovskému množství vykopávek a písemných dokumentů, ve kterých není žádná zmínka o chovu ryb pro nekonzumní účely, zdá se, že dekorativní akvaristika se v antickém Řecku skutečně nepěstovala.

Přece jenom však Řecko představuje významný mezník ve vývoji akvaristiky. A tím je vznik akvaristiky pro účely vědecké. Bylo to právě antické Řecko, ve kterém vznikla věda v dnešním smyslu. Ne, že by zkoumání přírody neexistovalo před řeckým obdobím, tak tomu není, ale věda předřecká byla úzce spjata s mystikou - s náboženstvím. Teprve Řekové dokázali vědu od náboženství oddělit.

Nejznámějším řeckým filozofem a polyhistorem, byl Aristotéles (384 - 322 př. n. l.), z jehož učení vycházelo evropské vědění po následujících 15 století. Tento, zřejmě největší myslitel a badatel všech dob, napsal celkem 146 spisů. Ze zoologie se zachovaly následující: Hai peri ta zoá historiai (zoologie v 10 knihách) a Peri zóón geneseós (O rozmnožování živočichů, 5 knih). V těchto knihách Aristotéles položil základy zoologie, včetně zoologie systematické (Aristotéles rozeznával 116 druhů ryb, převážně mořských). Do historie akvaristiky se Aristotéles nesmazatelně zapsal tím, že byl prvním badatelem, který choval mořské živočichy v nádobách, za účelem pozorování jejich způsobu života. Kromě toho studoval i jejich morfologii a anatomii.

Můžeme tedy uzavřít, že zatímco Minojská předřecká kultura zřejmě vynalezla skleněné akvárium, antické Řecko přineslo vznik vědecké akvaristiky. Řecká kultura zaniká v r. 147 př. n. l. podrobením Římany.

Starověký Řím

Antický Řím je vyvrcholením starověku. Éra jeho existence dosahuje téměř půldruhého tisíce let (800 př. n. l až 600 n. l.). Je to období největšího rozkvětu starověké filozofie, vědy, kultury, ekonomie, ale i vzniku skutečného průmyslového rybářství a vrcholem starověké akvaristiky, i když poněkud jiné než ji známe dnes. Ti ze čtenářů, kteří měli možnost navštívit největší perly archeologie starověku - Pompeje a Herculaneum, mně jistě dají za pravdu, že to patří k nezapomenutelným životním zážitkům (mimochodem pokud se do této oblasti dostanete, nenechte si ujít Neapolské muzeum, kde jsou soustředěny umělecké památky z obou těchto lokalit).

Ale vraťme se k naší problematice. Římané byli velikými milovníky vody a potažmo i ryb. O prvém, svědčí to, že městské lázně byly určitě nejdůležitější součástí jejich měst. Návštěva lázní byla součástí každodenního života římských občanů. Zde se nejen dozvídali všechny drby o svých sousedech, ale docházelo zde i k nejvýznamnějším rozhodnutím společenského, politického a státního významu. O druhém, svědčí velmi významná role ryb v římském jídelníčku. Vykopávky odpadních jam v Pompejích (zničeny v r. 79 př. n. l. výbuchem Vesuvu) ukázaly, že 75% nalezených živočišných kostí patřilo rybám. Vyhlášenou pochoutkou v celé tehdejší Itálii byla omáčka "garum Pompeianum", která byla považována za nejlepší omáčku vůbec. Vyráběla se ze zkvašených ryb (hlavně z makrely) a není bez zajímavosti, že její kvašení probíhalo po 2-3 měsíce. Tato kulinářská záliba v rybách vedla ke vzniku skutečného průmyslového rybářství.

Ryby byly chovány jak v sádkách (od 1. stol. př. n. l.), tak i na volném moři. Byly dokonce prováděny úspěšné aklimatizace ryb dovezených z jiných oblastí. Například, Plinius popisuje aklimatizaci rejnoků, dovezených z oblasti Řecka, v pobřežních vodách dnešní Itálie.

Akvaristika antického Říma měla formu "symbiózy" s rybářstvím. Ve zvláštních budovách, ale i v běžných občanských domech se budovaly speciální nádrže, někdy i průtočné, s mořskou nebo sladkou vodou, ve kterých byly chovány ryby. Tyto nádrže se nazývaly pisciny (od Pisces - ryby). Jednalo se o ryby konzumní, které však byly do piscin vypouštěny jako potěr (nebo i jako jikry) a zde odchovávány až do konzumní velikosti. Kolem těchto piscin obvykle posedávali, nebo spíše polehávali, majitelé a jejich hosté (Římané při odpočinku i jídle neseděli, ale polehávali na lehátkách) a přitom se bavili pozorováním ryb v piscinách a jejich krmením. Krmení ryb v piscinách přímo z ruky, bylo oblíbenou zábavou v Pompejích. Zatímco v domech patricijských tyto pisciny obsahovaly většinou mořskou vodu a mořskou rybí osádku, pisciny plebejců (nižší společenská třída) byly obvykle sladkovodní, a chovali se v nich kapři, líni, štiky a pstruzi.

V dílech řady římských autorů (jmenujme např. Plinia, Cicerona nebo Seneku) lze nalézt návody na stavbu piscin, metody přenášení rybích jiker z přírody do piscin, způsoby krmení potěru i odchovu ryb až do dospělosti. Tyto znalosti byly výsledkem nejen skutečně vědeckých pozorování ryb, ale i vědeckých pokusů (Cicero).

Vrcholem římského chovatelství ryb byl "Zlatý dům" - velký palác s bazény, rybníky a velkým umělým jezerem, postavený v centru Říma císařem Nerem (po požáru Říma). Po svrhnutí Nera byl tento komplex rozebrán a na jeho místě postaveno Koloseum, které tam stojí dodnes.

Zvláštní zmínku si zaslouží chov murén. Podle Plinia byly tyto dravé ryby krmeny masem otroků, což jim prý dodávalo zvláštní chuti. V některých městech se prováděl tzv. "soud murén", kdy provinilý otrok musel přeplavat nádrž s hladovými murénami. Pokud se mu to podařilo, byl viny zproštěn, pokud ne, majitelé ušetřili za krmení.

Antický Řím byl tedy skutečným vrcholem starověké akvaristiky, i když její konzumní účel nemusí uchu dnešního akvaristy lahodit. Koneckonců i dnes se s konzumací obyvatelů akvárií můžeme setkat. Pamatuji si, z dob kdy jsem bydlel na vysokoškolských kolejích, jak akvarijní ryby, chované po celý školní rok na studentském pokoji, byly před nástupem prázdnin usmaženy svými chovateli na másle, namazány na chleba a pozřeny k chutné svačině. Nicméně, v dnešní době, je to přece jenom výjimka. Ale nezapomeňme, že život ve starověku byl zcela jiný než je dnes a nelze na něj pohlížet očima dnešního člověka.

Antický Řím je tedy vrcholem starověké civilizace, akvaristiku nevyjímaje. Toto slavné historické období končí vpádem barbarů v 6. stol. n. l. Vlády v Evropě se brzy ujímá katolická církev, která okovanou botou, hořícími hranicemi a dogmatickou ideologií pošlape veškerou vědu, osvícenství a svobodomyslnost starověku a vrhne Evropany, na stovky let, do středověkého tmářství. Tak zaniká i akvaristika, a chov ryb pro potěchu a poučení je v Evropě zapomenut na více než půl tisíciletí. V mimoevropských zemích však vývoj akvaristiky pokračuje.


Středověk

Středověká Evropa

Motto: Přenejedni lidé slepnou naprosto i tupnou a hovadějí.
J. A. Komenský

Starověk tedy končí vpádem barbarských kmenů, v 6. stol., do Římské říše a rodí se středověk, který je, bezesporu, nejtemnějším obdobím evropské historie. Katolická církev se zmocnila nejen duchovní, ale i světské vlády nad Evropou, likvidujíce všechny zárodky demokracie, kritického, racionálního a svobodného myšlení a vědy, které přinesl starověk, a ve smyslu Biblí Svaté: "Moudrosť zajisté světa tohoto bláznovství jest u Boha. Nebo psáno jest: Zná Bůh přemyšlování moudrých, že jsou marná" (I. Kor. 18, 19), nahradila veškeré myšlení dogmatickou scholastikou. A tak, zatímco starověký myslitel a badatel páral žábám břicha, aby poznal jejich anatomii a pozoroval jejich život v hliněných nádobách, středověký učenec sedí v temné klášterní kobce a za svitu svíček louská Aristotelovy tlustospisy. Když chtěl starověký učenec zjistit kolik má moucha nohou, prostě mouchu chytil a nohy spočítal. Když chtěl totéž zjistit středověký učenec, odešel do klášterní knihovny a pátral, v moly prolezlých bichlích, co o tom napsali církví schváleni klasikové. Když s hrůzou zjistil, že podle některých učených knih, má moucha nohy čtyři a dle jiných šest (skutečně v řadě učených knih středověku se tradovalo, že moucha má čtyři nohy), učenec svolal učenou disputaci, na které se sešla řada pánů učenců, a diskutovali o tom, který z učených autorů může mít pravdu. Tak prostý postup, jako chytit mouchu a počet noh jí spočítat, byl nad duševní síly středověkého učence. Pokud, přece jenom, se našel osvícený mozek, který předběhl svou dobu, a pokusil se racionálně přemýšlet, musel na ni počkat ve studené žalářní kobce nebo se očistit plameny kacířské hranice.

A tak náš J. A. Komenský mohl napsat, což je mottem této části: "přenejedni lidé slepnou naprosto i tupnou a hovadějí", aniž by si uvědomoval, že i jeho dílo je toho důkazem. I když, Komenský je již považován za učence hledajícího cestu ven ze zajetí středověké scholastiky, přesto ani on se nedokázal zbavit jejího jha. Tragedie katolického středověku totiž spočívala v tom, že církev propojila svět duchovní se světem reálným do šíleného slepence. Důkazem je jeho slavné dílo: "J. A. Komenského krátký výklad fysiky, dle světla božího opravené, k posouzení libomudrcům a bohoslovcům předložený" (Nakladatelství Bohumíra Grossa, 1633, Lipsko), ve kterém autor beze špetky uzardění dělí živé organizmy na: byliny, živočichy, lidi a anděly. Přitom se v kapitole o andělích suverénně zabývá jejich, dnes bychom řekli biologií: tj. morfologií a anatomií andělů, jejich smysly, fyzickou sílou, jejich pohybem (čilosť andělů), diskutuje problémy rození či stvoření andělů, atd., aniž by jej napadlo, že pokud skutečně odmítá zkostnatělost scholastiky, slušelo by se, kdyby si alespoň jednoho anděla chytil a zavřel do klícky na pozorování, aby se mohl přesvědčit, zdali jeho výklad biologie andělů je správný. Přeháním, ale z předchozího je zcela zřejmé, že i mysl velkých myslitelů oné doby, ke kterým Komenský bezesporu patřil, byla hluboce zatemněna "toxickým působením" církve.

O tom, co tato doba znamenala pro akvaristiku, jsem se již zmínil. Ačkoliv rybářství, tj. chov ryb pro účely konzumní vzkvétalo (jídlo a pití patřilo k řídkým radostem kněží a mnichů) a první rybníky v Čechách byly zakládány již ve XIII. stol., vztah mezi rybářstvím a akvaristikou byl zcela rozrušen, protože z hlediska církevního bylo pozorování ryb považováno za bezúčelné, a chov ryb pro účely dekorativní a vědecké v Evropě naprosto zaniká.

První, zcela výjimečnou bílou vránou, se stal osobní lékař brandenburského kurfiřta Leonhart Thurneysser, který v r. 1572 zhotovil skutečné skleněné akvárium s živými rybami - skleněnou kouli, uvnitř které seděl pták, kolem kterého plavaly ryby. Avšak jednalo se spíše o hračku než o zařízení pro pozorování ryb. O to se však pokusil, v r. 1666, štrasburský rybář Leonhard Baldner, který pozoroval ve skleněné nádrži piskoře.

V r. 1611 byly do Evropy dovezeny první zlaté rybky z Číny a vystavovány v porcelánových kádích, nicméně, pro naprostý nedostatek vědomostí, rybky během krátkého času zahynuly. Stejně tak dopadly zlaté rybky, které dostal darem ruský car Alexej Michajlovič (1629 - 1676, otec Petra I.). Rybky byly vystaveny na carském dvoře, ale nikoho nenapadlo je nakrmit, takže rovněž zakrátko zahynuly. Nicméně legenda o této mimořádné události žila až do dob Puškinových, kterému ji údajně vyprávěla jeho chůva.

Středověká akvaristika mimoevropská

Zatímco v Evropě akvaristika ve středověku zcela zanikla, mimo tento světadíl se rozvíjela, i když poněkud odlišným směrem, než tomu bylo v evropském starověku.

Čína - starověk

Světovým centrem vývoje akvaristiky ve středověku byla Čína. Dříve, než se začneme zabývat středověkou čínskou akvaristikou, zmíníme se o jejich kořenech v čínském starověku.

Rozvoj rybářství v Číně byl spjat s rozvojem pěstování rýže. Zaplavená rýžová pole, s hloubkou vody cca 15 - 30 cm, byla ideálním prostředím pro chov ryb. Později se přecházelo na chov ryb v rybnících a různých nádržích (12. - 7. stol. př. n. l.) a to i pro účely dekorativní. Je však obtížné rozlišit, kdy se chov hospodářský mění na chov dekorativní, protože v Číně, stejně jak tomu bylo ve starověké Evropě, existovala přechodná fáze, kdy se ryby sice chovaly pro potěchu a dekorativní účely, ale nakonec stejně skončily na stolech hodovníků. O rozvoji rybářství v čínském starověku svědčí i první rybářská kniha "Chov ryb", pojednávající o chovu kapra, kterou napsal Fan Li již v r. 473 př. n. l. (dnes slavný "koi kapr" se začal chovat kolem r. 0). Ovšem skutečná akvaristika v Číně začíná chovem zlatého karase, známého jako "zlatá rybka" (v Číně pod názvem King-Jo). Málo se však ví, že chov této rybky začal již ve starověku. Prvním chovatelem, jehož jméno se zachovalo, byl Tin Tiang (vládce čínského knížectví), který panoval v letech 975 - 968 př. n. l. Ten choval zlatou rybku jak v rybníčcích, tak i ve dřevěných nádobách. Zlatý věk zlaté rybky však začíná až ve středověku.

Čína - středověk - zlatý karas

Masový chov zlaté rybky začíná v 10. stol. v provincii Chekiang, v době dynastie Sun (960 - 1279). První odchovy se však datují až do 12. stol. Rybky se nejprve začaly chovat v palácích a chrámech. Původ zlaté rybky byl poeticky vysvětlován tak, že se jedná o přeměněné slzy dívky Tao, dcery nebeského císaře, vyhnané na Zem, nebo byly označovány jako "děti Oceánu". O chovu zlatých rybek v chrámech a sadech se zmiňoval i cestovatel Marco Polo, který navštívil Čínu za panování císaře Chao Kou, koncem 12. stol. Již v r. 1369 založil císař Hung-Wu manufakturu, která se zabývala výrobou speciálních porcelánových mís, ve kterých se zlatá rybka po dlouhá staletí chovala. O rozsahu tohoto chovu svědčí například to, že císař Kia-Tsing (1522 - 66) si jich nechal vyrobit 300 ks (dle tehdejšího zvyku je nechal zvenčí pomalovat čínskými draky).

Rybky byly krmeny zbytky jídel, mravenčími vajíčky (kukly mravenců) a moučnými výrobky. Prvními akvaristy byli převážně sloužící, k jejímž úkolům patřila péče o chovné nádrže, tj. krmení a výměna vody. Zlatá rybka byla také šlechtěna, přičemž v Číně probíhalo šlechtění především na barvu těla, kdežto na tvar jen ojediněle, zatímco v Japonsku, kam pronikla zlatá rybka ve století 15., převládalo šlechtění na tvar těla.

Do Evropy se zlatá rybka dostala až teprve ve století 17. Nejprve se objevila v Portugalsku (1611), kde se sice v nádržích neudržela, ale zdomácněla v potocích a rybnících. Zlaté rybky byly senzací ve všech evropských zemích, kam se dostaly, ovšem s chovem byly potíže, zejména proto, že rybky (jak jsme se o tom zmínili dříve) buď nebyly krmeny vůbec, nebo jen nevhodnou potravou.

Amerika

Ve středověku se objevuje akvaristika i na americkém kontinentu, a sice u Aztéků. Jejich slavný panovník Montezuma (1390 - 1499) choval ve svém paláci v Tenochtitlanu (dnes Mexico City) řadu mořských živočichů ve speciálních pozorovacích nádržích. Není bez zajímavosti, že později byla podle tohoto aztéckého vládce pojmenována jedna rybka - Xiphophorus montezumae.

Můžeme tedy uzavřít, že zatímco ve středověké Evropě akvaristika zahynula, mimo Evropu se úspěšně rozvíjela. Nejdůležitější je rozvoj chovu zlaté rybky, která se tak stala prvním, výlučně akvaristickým objektem.


Novověk

Vědecké předpoklady moderní akvaristiky

Zásadní rozdíl mezi akvaristikou ve starověku a středověku a akvaristikou dnešní spočívá v tom, že tehdy se nejednalo o skutečný chov ryb, ale spíše o jejich udržení naživu po kratší či delší období, a jejich rozmnožení v nádrži bylo naprosto výjimečné. Je třeba si uvědomit to, že starověký a středověký chovatel nevěděl o biologických potřebách svých chovanců téměř vůbec nic, s výjimkou toho, že je třeba je něčím občas nakrmit, ovšem, jak jsme již ukázali, i tato znalost často chyběla. Život v nádrži byl udržován jen za cenu neustálé výměny vody, v 5 - 10 denních intervalech. Takže vytvoření skutečně funkčního akvária muselo počkat, dokud se vědcům nepodařilo odhalit zákonitosti života ve vodních systémech. A o tom je následující kapitola.

Objev koloběhu plynů v přírodě

První velký objev učinil chemik a fyzik Joseph Priestley, který prokázal, že rostlina vylučuje plyn, umožňující hoření svíčky (1771). O tři roky později se mu podařilo tento plyn - kyslík izolovat. Ve stejné době se touto problematikou zabýval A. L. Lavoisier, který v letech 1772 - 1777 objasnil princip dýchání živočichů a přirovnal jej ke spalování. Brzy nato Humphry Davy zjistil, že i ryby potřebují ke svému životu kyslík, který je vázán ve vodě (1799). Ten dýchají a vylučují oxid uhličitý. Otázkou však bylo, co se stane s vydechnutým oxidem uhličitým. Tímto problémem se zabýval, v r. 1779, Jan Ingenhousz, který zjistil, že rostliny jsou schopny vydýchaný vzduch, v němž by živočich zahynul, znovu obnovit během několika hodin, za předpokladu, že jsou umístěny na světle. O 17 let později objevil podstatu tohoto jevu, a sice, že zelené rostliny na světle přijímají oxid uhličitý, který spotřebují za vzniku kyslíku.

Na jeho studie prakticky navázal S. H. Ward (1837), který prokázal, že nádrže s rybami a rostlinami, umístěné na světle, lze udržet po dlouhou dobu bez výměny vody. Jeho pokusy později (1850) zopakoval R. Warington, který umístil dvě zlaté rybky do nádrže osázené zákrutichou (Vallisneria spiralis). Nádrž zůstala naprosto čistá po dlouhou dobu, aniž by byla prováděna výměna vody (k podobným výsledkům došel H. H. Johnston v případě nádrže mořské).

Takto byl odhalen princip výměny plynů v akváriu, tj. že zelené rostliny vylučují na světle kyslík, který je přijímán živočichy, a ti vydechují oxid uhličitý, který zase spotřebují rostliny. Znalost tohoto principu tedy umožnila vytvořit akvárium, tak jak je chápeme dnes.

První akvária ve vědeckých institucích

Jak jsme si tedy vysvětlili, principiálním předpokladem vzniku novověké akvaristiky byl objev koloběhu plynů ve vodním systému. Tento objev vyvrcholil pokusem Lavoisiera a Priestleye, kteří do láhve s vrstvou písku nasázeli rostliny, zalili vodou a přidali rybky. Láhev pak vzduchotěsně uzavřeli (zalili parafínem). Jak rostliny, tak i ryby, v tomto uzavřeném systému krátkodobě přežily, neboť rostliny vylučovaly kyslík, který dýchaly ryby, a ty produkovaly oxid uhličitý, který zase spotřebovaly rostliny.

Tak tedy základní princip života v akváriu byl pochopen a akvária dnešního typu mohla začít být konstruována. S prvními nádržemi dnešního typu se setkáváme v různých vědeckých laboratořích, ve kterých sloužily výzkumu. První zmínka o vědeckém pozorování a chovu mořských živočichů a rostlin v umělých nádržích se objevila v časopise Journal de Physique, v článku Abbé Dicquemmare v r. 1778. O 19 let později, tj. v r. 1797 je v Německu vydána první kniha o akvaristice: Bechstein: "Přírodní historie pokojových živočichů", ve které autor popisuje chov piskoře a zlaté rybky. Termín "akvárium" poprvé použil Angličan P. H. Gosse pro průhledné nádrže pro chov vodních živočichů. Tentýž autor rovněž poprvé použil pro akvárium větrání (jednalo se o akvárium mořské). V téže době (v r. 1856) zkonstruoval A. I. Gamburger první skleněné akvárium v Rusku. O pět let později Angličan W. A. Lloyd, kromě větrání, vybavil své akvárium i umělým osvětlením.

Naším prvním akvaristou zřejmě byl Jan Evangelista Purkyně (1787 – 1869), který v r. 1856 objednal u klempíře p. Káše výrobu řady akvárií pro fyziologický ústav Karlovy university ve Spálené ulici v Praze. První nádrž předvedl na schůzi Přírodovědeckého sboru při Národním muzeu. To však byla akvária stále ještě doménou výzkumných laboratoří a akvaristika čekala na svého prvního velkého popularizátora.

Počátky masové akvaristiky

Otcem masové evropské akvaristiky se stal Emil Adolf Rossmässler (1806 – 1867). Narodil se v rodině známého Lipského mědirytce a již od mládí se věnoval pozorování přírody. Po ztrátě otce jej dala matka na studia teologická, kterých však zanechal, protože více než teologie jej zajímala botanika a posléze zoologie, a stal se nejprve učitelem zoologie na Akademii pro lesní a polní hospodářství a později profesorem botaniky tamtéž.

Život E. A. Rossmässlera byl poněkud dobrodružný. Stal se velkým hlasatelem lidového přírodovědného vzdělání. Neúnavně cestoval po celém Německu, přednášel, zakládal přírodovědné spolky, časopisy, psal články atd. Nicméně jej pronásledovala nepřízeň osudu i řada nepřátel, což jej zavedlo dokonce i do vězení. Nakonec umírá, na jedné ze svých popularizátorských cest, v r. 1867, na ledvinovou chorobu.

Do popularizace akvaristiky vstoupil nejprve článkem v rodinných novinách "Die Gartenlaube" pod titulem: "Der Ozean auf dem Tische" (patrně ve spolupráci s P. H. Gossem). V roce 1856 následoval článek "Der See im Glase", který je považován za počátek masové evropské akvaristiky. V něm autor podával veřejnosti první návody k založení "domácího akvária". Článek se setkal ve veřejnosti s obrovskou odezvou a to nejen Německu. O rok později pak vydává samostatné dílo, i když nevelké svým rozsahem: "Das Süsswasseraquarium", druhé vydání následovalo již o rok později (1868 – vydal Alfréd Brehm, známy německý přírodovědec), a další vydání pak, až po smrti autora, v letech 1875 a 1880.

Počátky masové akvaristiky: články a knihy

Emil Adolf Rossmässler byl sice asi nejznámějším popularizátorem akvaristiky a autorem akvaristických publikací druhé poloviny 19. stol. v Evropě, ale zdaleka ne jediným. První akvaristická publikace v Rusku vychází v r. 1867 (P. A. Olchin: "Čudjesa vod v komnatě. Komnatnyj akvarium i jeho obitateli). O rok později vydává Gustav Jaeger (který mimo jiné zorganizoval první výstavu akvarijních ryb ve Vídni), knihu: "Das Leben im Wasser und das Aquarium". Ta se stala velmi vyhledávanou a vyšla ještě v dalších čtyřech vydáních (do r. 1913). U nás se objevují první články o akvaristice v časopisu Vesmír v r. 1875 (B. Bouše, F. Bělohlávek, J. Kafka). Následují akvaristické články v německém časopisu Isis v letech 1879 – 89. V r. 1884 vychází první česká akvaristická kniha: J. Kafka: "Akvárium, jeho živočišstvo a rostlinstvo – návod ke zřizování, oživování a ošetřování akvárií a terárií". Následuje publikace V. Gottwalda: "Akvárium, rostliny pod vodou rostoucí" (ročník vydání bohužel neznám).

V devadesátých letech 19. stol. je už akvaristika na vysoké úrovni. V r. 1891 začíná vycházet v Německu první akvaristický čtrnáctideník: "Blätter für Aquarien- und Terrarienfreunde". A v r. 1895 vychází jedno z dosud vůbec nejrozsáhlejších akvaristických děl, pokrývajících akvaristiku v plné šíři od zřízení akvária, přes jeho údržbu, popis akvarijních rostlin, ryb i bezobratlých živočichů: Ernst Bade: "Das Süsswasser Aquarium. Die Flora und Fauna des Süsswassers und ihre Pflege im Zimmer-Aquarium" (já vlastním 3. vydání o rozsahu 896 stran textu, fotografií a kreseb). Je to skutečně, na svou dobu, úžasné dílo se spoustou fotografií, barevných obrázků a perokreseb.

První akvaristické výstavy

Výstavy akvárií sehrály v počátcích akvaristiky obrovskou roli, protože na nich se veřejnost seznamovala s tím, jakou naučnou a dekorativní hodnotu akvárium má, jak vlastně může vypadat a co v něm lze chovat. Právě zde si akvária získávala své příznivce a tak je tomu dodnes. Výstav v druhé polovině 19. stol. bylo mnoho, a tak si uvedeme jen jejich časový sled v datech.

  • 1849 - Londýn, první veřejné akvárium (P. H. Gosse)
  • 1850 - Londýn, mořská akvária v zoologické zahradě
  • 1850 - Paříž, Coste zřizuje akvárium na College de France
  • 1853 - Londýn, stálá expozice mořských a sladkovodních akvárií zoologické zahradě (Fish-house)
  • 1859 - Hamburk, W. A. Lloyd (anglický akvarista a popularizátor) vystavuje mořská akvária
  • 1860 - Vídeň, "Aquarium salon" - první rakouské veřejné akvárium se sladkovodními a mořskými nádržemi, proslavené prvním rozmnožením mořského koníka
  • 1861 - Paříž, Jardin d’Acclimatation du Bois de Boulogne - veřejné, stálé akvárium založené anglickým akvaristou W. A. Lloydem
  • 1864 - Hamburk
  • 1865 - Praha - Střelecký ostrov (v rámci pražské průmyslové výstavy)
  • 1865 - New York (také na americkém kontinentu se rozvíjí akvaristika)
  • 1866 - Hannover
  • 1867 - Paříž, světová výstava s akvaristickou expozicí
  • 1867 - Brusel
  • 1869 - Le Havre, Kolín n. Rýnem, Berlín
  • 1863, 1872, 1878, 1882 - Moskva, Rusko bylo vždy velkou akvaristickou mocností
  • 1869 - Berlín - akvárium Alfreda Brehma
  • 1874 - opět W. A. Lloyd zřizuje mořské akvárium v Neapoli
  • 1875 - další akvárium v Londýně
  • 1876 - opět Londýn - Aquarium Royal
  • 1880 - Boston (USA) - velké veřejné akvárium
  • 1923 - první veřejné akvárium v Praze (ve výstavnictví jsme měli jako obvykle zpoždění)

První rozmnožování akvarijních ryb a první dovozy

Samozřejmě, rozvoj akvaristiky byl bezprostředně spjat s prvními úspěchy s rozmnožováním ryb v akváriích a následně se vznikem profesionálních pěstíren. Zároveň s rozvojem celosvětové dopravy začaly dovozy ryb z celého světa. Právě dovoz exotických rybek sehrál v akvaristice obrovskou roli, protože zatímco chov našich, tj. evropských studenovodních ryb byl velmi obtížný, ukázalo se, že v akváriích lze úspěšně chovat a rozmnožovat právě ryby tropické a subtropické.

První odchovy, dovozy a pěstírny v datech

  • 1710 - Kyoto, první profesionální pěstírna zlatých rybek
  • 1846 - Coste, choval a rozmnožil koljušku
  • 1853 - V. Pl. Brassk prováděl pokusy s chovy ryb z jiker (Rusko)
  • 1860 - Jaeger, ve Vídni rozmnožil mořského koníka (na veřejné výstavě)
  • 1869 - P. Carbonnier (Francie) - první rozmnožení exotické ryby - rájovce. (ryby byly dovezeny francouzskou válečnou lodí z Číny, Carbonnier dostal 22 ks, které se mu podařilo rozmnožit (viz. Pozn.)
  • 1869-1876 - Noll pozoroval rozmnožení hořavky (kladení jiker do mlžů)
  • 1872 - Jeunet dováží bojovnice ze Siamu (Thajsko)
  • 1874 - Berg dováží první slunečnice ze Severní Ameriky
  • 1876 - tento rok považujeme za začátek pravidelného dovozu akvarijních ryb do Evropy
  • 1876 - P. Matte zakládá profesionální pěstírnu akvarijních ryb v Lankwitz u Berlína, ve které se množily běžné druhy akvarijních ryb
  • 1879 - opět P. Carbonnier rozmnožil prvního halančíka - Valencia hispanica, o dva roky později odeslal část svých výpěstků do Německa a tak začal chov halančíků
  • 1892 - dovoz kančíků a živorodek
  • 1892 - Paul Nitsche - příručka o dovozu akvarijních ryb
  • 1897 - S. Vráz - první import exotických ryb u nás, jednalo se o bojovnice ze Siamu

Pozn. Je nepochybné, že Carbonnier svým prvým odchovem rájovce vykonal větší službu akvaristice, než všichni popularizátoři akvaristiky dohromady. Nádherně zbarvený rájovec se svým pěnovým hnízdem se stal symbolem akvaristiky a byl po dalších 100 let bezesporu nejoblíbenější akvarijní rybkou.

První chovatelské úspěchy samozřejmě vyvolaly "hlad" po nových druzích a tak nastal "zlatý čas" dovozu akvarijních ryb. Do r. 1914 bylo jen do Německa dovezeno na 300 druhů akvarijních ryb a v r. 1950 J. P. Arnold uvádí seznam 800 druhů akvarijních ryb importovaných do Evropy.

Dnes je svět zaplaven asijskou a americkou produkcí pěstíren, ve kterých se ryby chovají polodivokým způsobem v bazénech a rybnících. Největším vývozcem je tradičně Singapur, následuje USA a Malajsie. Na čtvrtém místě je ČR, která je zároveň největším vývozcem akvarijních ryb odchovaných v akváriích. Hodnota českého exportu akvarijních ryb se odhaduje na téměř 300 miliónů Kč ročně.


Akvária a jejich konstrukce

StojanNa začátku to byly velké skleněné báně, které byly ozdobou zámků šlechty, či domů bohatých měšťanů. Byly osídleny převážně zlatými rybkami a osázeny bahenními rostlinami. Údržba spočívala v pravidelné výměně vody.

Kulaté báně postupně vystřídaly nádrže, sice také celoskleněné, ale již hranaté. Vyráběly se z litého skla a říkalo se jim "akumulátorové láhve". Byly, samozřejmě, malých velikostí, asi do 20 - 30 litrů, jejich nevýhodou bylo zkreslování obrazu a časté praskání nádrží, zejména v rozích. Musely se stavět na pečlivě očištěný podklad. Na straně druhé, daly se perfektně čistit a byly ideálními nádržemi pro výtěry, ale i třeba pro karanténní účely. Dodnes je řada akvaristů používá. V moderní akvaristice je nahradily různé umělohmotné nádoby, jejichž hlavní nectností je, že se snadno poškrábou (samozřejmě i celoskleněné nádrže byly citlivé na poškrabání).

Plechové akváriumDalším typem nádrží, dnes již zcela neznámým, byly nádrže plechové. Vyráběly se s velkým umem. Byly ozdobeny různými věžičkami, girlandami (viz obrázek) a jejich velikost se pohybovala řádově v desítkách litrů. Dno bylo plechové a skla byla vsazena do lišt. Celek byl zevnitř vytmelen. Akvaristické tmely, bývaly velkým tajemstvím každého akvaristy. Každý měl svůj speciální recept. Obsahovaly obvykle ševcovskou smůlu, asfalt, kalafunu a další propriety. Všechny složky se za horka smíchaly v "tajných poměrech", nádrž se zahřála v horkém písku a tmelilo se. Pokud si někdo myslí, že takové nádrže měly krátké trvání, hluboce se mýlí. Já sám jsem ve svém dětství, používal plechovou nádrž, kterou jsem zdědil po svém otci. V době, kdy jsem ji používal já, byla asi 25 let stará, a fungovala perfektně. Samozřejmě bylo nutno jednou za několik let nádrž přetmelit, ale to nebyl až tak velký problém. Velké nádrže se vyráběly se železnou kostrou, jejichž díly se nejprve nýtovaly, později svařovaly. Nýtování bylo velmi spolehlivým způsobem výroby železných nádrží (ale i stojanů). Sám jsem měl ve svém dětství nýtovanou nádrž o velikosti cca 40 litrů, zděděnou po mém otci, která v době mého používání byla stará nejméně 25 letů. Nýtovaný stojan mého otce, na kterém byla nádrž umístěna, mám dodnes. Na vedlejším obrázku můžete vidět nýtovanou nádrž (horní) i oblíbený model akvaristického stojanu první poloviny minulého století. Akvária se ovšem také vylepšovala, aby vypadala ozdobněji. Používaly se různé nadstavby nebo se akvária maskovala. Příklady můžete spatřit na dalších obrázcích. Dnes takové nádrže mohou působit kýčovitě, nicméně doba se změnila.

Akvaristika první poloviny minulého století, se do značné míry lišila od akvaristiky dnešní. Byla to pionýrská doba hledání způsobů udržování akvárií a hledání metod chovu. Velmi zajímavá byla tehdy používaná technika.

Bahenní akvárium Akvárium báně Akvárium s krytem

Vodotrysk
Dnes již zapomenutou zvláštností je akvarijní vodotrysk. Ve své době byl považován za nejpřirozenější způsob okysličování nádrží, protože byl chápán jako simulace deště. Po technické stránce byl vodotrysk řešen různými způsoby, ale nejčastější bylo řešení na principu Heronových bání (obr. 1). Jedná se o dvě láhve (cca 10ti litrové), mezi sebou propojené hadicí, končící krátkou trubkou (K, K1), těsně pod zátkou. Dále každá láhev obsahovala dlouhou trubku (L, L1) dosahující ke dnu nádoby, přičemž obě trubky byly propojeny s křížovým kohoutem (H), který bylo možné koupit v tehdejších akvaristických prodejnách. Jeden z vývodů křížového kohoutu byl propojen samočinnou násoskou s akváriem, druhý představoval přívod vody do vodotrysku. Princip funkce: horní láhev byla naplněna vodou a dolní prázdná. Samočinnou násoskou přitékala do dolní nádoby voda, která vytlačovala vzduch z této nádoby krátkou trubkou do nádoby horní, odkud trubkou L vytékala voda, jednak samospádem, jednak tlakem vzduchu, přes křížový kohout do vodotrysku. Vodotrysk býval seřízen tak, že fungoval cca 2 hod. (do doby naplnění dolní láhve). Pak se prostě obě nádoby přehodily, přepnul se křížový kohout a vodotrysk mohl fungovat dále. Prodávaly se i továrně vyrobené nádrže s vodotryskem na principu Heronových bání (obr. 2). Sám, jsem měl takovou nádrž po svém otci. Měla zvláštní osmiúhelníkový tvar, nicméně za mého dětství byly veškeré spoje již zrezivělé, takže nádrž byla nepoužitelná.

Akvarijní vodotrysk Akvarijní vodotrysk Kapací smyčka

Větrání
Mechanická pumpaElektrické vzduchové pumpičky byly v první polovině minulého století velmi drahé, a tak si je mohl dovolit jen velmi dobře situovaný akvarista (obr. 7, reklama z 30. let). Byly většinou založeny na mechanické pumpě (obr. 6). A tak většina chovatelů ke vzduchování používala různé jiné způsoby. Velmi oblíbeným byl princip kapací smyčky. Jeho příklad je uveden na obr. 3. Z rezervoáru (R) vytéká voda do kapací smyčky (S), kde sebou strhává vzduch a teče do nádoby dolní (F). Do ní tedy po kapkách přitéká voda a zároveň přichází vzduch. Odtud je pak vzduch vytlačován do nádrže. Amatérská výroba takových zařízení byla velmi levná. Nejdůležitější součástí byla kapací smyčka, kterou bylo možno levně zakoupit. Některá řešení byla velmi komplikovaná, např. na obr. 4 máme složité zařízení na principu kapací smyčky, které umožňuje zároveň vzduchovat i pohánět vodotrysk. Kdo měl nádrží více, tomu se vyplatilo zakoupit tovární provedení kapací smyčky (pumpičku KDA, obr. 5), kterou poháněla voda z vodovodu. Tato pumpička byla velmi produktivní, uvádí se, že byla schopna, při dobrém seřízení, vzduchovat až 100 nádrží. Jiným, velmi častým, řešením byly kotle, do kterých se ráno napumpoval cyklistickou pumpou vzduch, který pak po celý den větral nádrže. Výhodou tohoto řešení byl pravidelný ranní tělocvik (obr. 7, nahoře).

Kapací smyčka s vodotryskem Kapací smyčka Elektrická vzduchová pumpička

Topení
Velkým problémem bylo vytápění akvárií. I zde existovala řada různých amatérských řešení. Nejjednodušší bylo přímé vytápění nádrže lihovým kahanem, zapáleným pod plechovým dnem nádrže, nebo pod speciální hliníkovou částí dna (obr. 8). Velké akvarijní stojany pak byly vytápěny petrolejovou lampou, přičemž teplo bylo často složitým způsobem po stojanu rozváděno (obr. 9). Můj první akvarijní stojan, který mně koupil můj otec, byl velkou dřevěnou skříní, zepředu a zezadu uzavřenou sklem, přičemž pod stojanem byly dvě petrolejky, jejichž teplo bylo vedeno trubkami, přes celou skříň, až do komínků na stropě stojanu. Nicméně existovala i jiná řešení, o čemž svědčí např. obr. 10 (vytápění teplou vodou). Prvním elektrickým topítkem, které se v akvaristice velmi osvědčilo, bylo klasické "účko". Bylo tvořeno skleněnou trubkou tvaru "U", obsahující solný roztok. Elektrický proud byl přiváděn uhlíkovými elektrodami, a intenzita topení se ovládala změnami koncentrace solného roztoku. Odporová topítka připomínající dnešní, se u nás objevila až v padesátých letech minulého století.

Vytápění s plechovým dnem Vytápění lampou Vytápění teplou vodou

Umělé osvětlení
Umělé elektrické osvětlení nádrží se v první pol. min. stol. prakticky nepoužívalo. Tento fakt, společně s problémy s vytápěním, určovaly styl akvaristiky v této době. Ryby se chovaly prakticky jen od jara do podzimu. V zimě se to co přežilo soustředilo do několika nádrží, které byly vytápěny a zimovalo se. Vzhledem k tomu, že se uměle neosvětlovalo, rostliny trpěly nedostatkem světla, ryby často nízkou teplotou i nedostatkem kyslíku, takže taková zimování se jen zřídka obešla bez ztrát.


Dnešek a budoucnost

Ve předchozích kapitolách jsme se prošli historií akvaristiky, od společnosti prvobytně pospolné až do novověku. Nyní bychom se měli zabývat akvaristikou dneška a budoucnosti. Pokud čtenář očekává, že zde budu vynášet předpovědi daleké budoucnosti akvaristiky, bude zklamán. Jsem v tomto směru velmi skeptický. V r. 2000 jsem na jednom vědeckém lékařském zasedání měl přednášku o tom, nakolik se splnily předpovědi o vývoji světa, medicíny a biologie z 60. let minulého století. Výsledek byl překvapivý. Nejprve jsem vycházel z obecných předpovědí o vývoji světa z 60. let do roku 2000. Vy, kteří toto období pamatujete, víte, že předpovědi byly nesmírně optimistické a nesplnilo se z nich téměř vůbec nic. Seriózní futurologové viděli svět roku 2000 jako plný robotů, kosmických letů do nitra vesmíru (srovnej např. představy Arthura Clarka vyjádřené v jeho sérii knih Odysea 2001 atd.), dovolené na Měsíci, místo běžné potravy - pilulky, doprava v osobních helikoptérách nebo auty, do kterých se vloží kulička "atomu" a ony jezdí celý rok, průměrný věk člověka přes 100 let, vyřešené politické problémy, jednotný světový stát, války - naprostá minulost (s výjimkou hvězdných válek mezi kosmickými civilizacemi), atd., atd. Dnes se nám to jeví nesmyslné, ale tehdy to byly názory předních světových odborníků. Ukázalo se, že futurologové naprosto selhali v předpovědích budoucnosti na 40 let dopředu.

V druhé části přednášky, jsem srovnal předpovědi špičkových biologů a lékařů z 60. let do roku 2000, s tím, že možná předpovědi v konkrétním vědeckém oboru by mohly být přesnější. Ale ukázalo se, že předpovědi v oboru biologie a medicíny byly na tom stejně špatně. Z dlouhé řady konkrétních předpovědí se opět nesplnilo téměř vůbec nic. Ukázalo se, že člověk není schopen předvídat budoucnost, a že předpovědi jak specialistů, tak i futurologů, nemají větší hodnotu než předpovědi mágů z křišťálové koule. Po podrobné analýze jsem došel k závěru, že předpovědi daleké budoucnosti vyjadřují spíše to, co by si člověk přál, aby se uskutečnilo, než to, co se nakonec zrealizuje. Ale svět se nevyvíjí ve směru chtěném, nýbrž ve směru možném. A to je něco jiného. I drobný vědecký či technický objev může nasměrovat vývoj nějakého oboru, potažmo celé civilizace, zcela jiným směrem, k čemuž pravidelně dochází.

Proto se v této části nebudeme zabývat budoucnosti dalekou, ale tou, která se rodí již dnes, a která začíná už zítra. Nebudeme se zabývat akvaristikou jako celkem, ale vybereme si dvě či tři oblasti, které se dnes jeví jako aktuální, a ve kterých se dnes něco nového odehrává. Prvním z nich je:

Chápání biologické rovnováhy v akváriu a jeho důsledky v akvaristické praxi

Biologická rovnováha v akváriu není jen pojmem teoretickým, ale svými důsledky velmi významně ovlivňuje každodenní akvaristickou praxi - udržování akvária a výměnu vody. Akvaristé středověku a počátku novověku pojem biologické rovnováhy neznali, a akvaristická praxe spočívala v tom, že voda v chovné nádrži se měnila denně nebo obden. Když, na počátku novověku, byl objeven princip výměny plynů ve vodních systémech, včetně akvária, byla biologická rovnováha chápána víceméně jako rovnováha výměny plynů. Toto pojetí biologické rovnováhy se udrželo až do konce první poloviny minulého století. Akvaristé věřili, že v akváriu se postupně vytvoří biologická rovnováha, jejímž obrazem je stará, nažloutlá, živá voda (obsahující nálevníky), která byla tak považována za velmi cennou. Praktickým důsledkem bylo, že voda se v nádrži měnila jen tehdy, když to bylo nutné, tj. když se odkalovalo nebo se voda zkalila. Jinak se pouze dolévala voda odpařená.

Počátkem druhé poloviny minulého století však převládl názor, že akvárium je příliš malou nádrží, než aby v něm mohla biologická rovnováha vzniknout a akvaristickou praxí se stala pravidelná částečná výměna vody, v měsíčním až týdenním intervalu. Tento závěr byl důsledkem toho, že akvaristé pochopili, že biologická rovnováha ve vodních systémech není jen vztahem mezi živočichy a rostlinami, ale že zcela zásadní roli zde hrají baktérie, a to především baktérie metabolizující dusíkaté látky. Všechny organické látky (moč a exkrementy ryb, uhynulá těla rostlin a živočichů) jsou vlastně látky dusíkaté, a jejich rozklad buď probíhá za nepřístupu vzduchu - hnitím, které vede ke vzniku toxických sloučenin (amoniový iont) nebo za přístupu vzduchu, kdy v konečném důsledku vznikají dusičnany, které využijí rostliny ke svému vzrůstu. S tím souviselo uvědomění si, že akvarijní filtry nefungují jen jako mechanické systémy, ale i nejjednodušší filtr se stává nosičem baktérií, které zde vykonávají svou činnost, a že tedy podstata jejich funkce je vlastně nikoliv mechanická, ale biologická. Představa, že "blahodárné" baktérie vlastně vodu regenerují, vedla ke snaze vytvořit takové filtrační systémy, které by baktériím umožnily vykonávat svou činnost v co největším rozsahu, a tím tak vytvářet biologickou rovnováhu v akváriu. Akvaristé začali vyrábět své recyklační a regenerační systémy. Samozřejmě, velmi brzy se toho chytly firmy vyrábějící akvarijní pomůcky, a začaly nabízet nejrůznější nosiče baktérií a nejrůznější akvarijní čerpadla, a cena akvarijních filtrů a jejich náplní postupně vzrostla z desítek korun v letech sedmdesátých až na stovky či dokonce tisíce korun dnes. Výroba biologických filtrů se stala výnosným byznysem. Výsledkem bylo, že řada akvaristů nabyla dojem, že prostřednictvím regeneračních biologických filtrů lze skutečně navodit v nádrži, či systému nádrží, biologickou rovnováhu a omezit tak, eventuálně zcela vyloučit, pravidelnou výměnu vody. A to nás přivádí k otázkám: je tomu skutečně tak? Omezí výrazně regenerační biologické filtry potřebu výměny vody v akváriu, nebo ji zcela vyloučí? Je nahrazení výměny vody regeneračními biologickými systémy nejbližší budoucností akvaristiky, a potažmo, je to nejbližší budoucností světové akvaristiky?

Hledání odpovědí na tyto otázky mne zavedlo k akvaristice jihoasijské. Kdo pečlivě četl tento seriál, dobře ví, že Asie hrála ve vývoji akvaristiky velmi významnou roli. Nejenže nám přinesla první skutečně akvarijní rybu - zlatou rybku, ale zavedla v akvaristice šlechtění, které právě u této rybky dotáhla k naprosté dokonalosti. V poslední třetině minulého století se jihoasijští chovatelé stali bezkonkurenční světovou velmocí. Chovají akvarijní ryby polodivokým způsobem ve velkých bazénech a produkují je v obrovských množstvích, bez ztráty kvality (viz např. neonky). Dokonalé jsou také jejich výpěstky i těch nejobtížnějších ryb - jako jsou terčovci (ty ovšem chovají v podmínkách klasických - akvarijních). Proč jsou tak úspěšní? Samozřejmě, mají pro chov ideální podnební podmínky - stálé počasí, přiměřenou a stálou teplotu, kvalitní vodu a téměř výhradně živé krmení. Ale to nestačí, mají také přirozený talent za podmínek velmi skromných, dosahovat vynikajících výsledků - bez drahých akvarijních technik, bez hypotéz a teorií, pouze s prostým, praktickým rozumem.

Jedním z jejich praktických objevů je nové pojetí otázky výměny vody. Asijští chovatelé si jasně uvědomili, že výměna akvarijní vody v sobě zahrnuje dva aspekty: 1. objem vyměňované vody a 2. frekvenci výměny vody. To, ale my víme také. Jenže oni si položili otázku, jaká je role obou těchto faktorů, a který z nich je důležitější. A na základě praktických pokusů došli k závěru, že aspekt druhý je mnohem důležitější než první, a že tedy platí: důležitější než objem vyměňované vody je frekvence výměny. Jednoduché experimenty ukázaly, že výměna 10% vody denně dává příznivější výsledky než výměna 70% vody jednou týdně, stejně jako: výměna 5% vody denně je lépe než výměna 35% vody týdně. Když tedy nyní spojíme oba aspekty do jednoho pravidla, pak platí: čím častěji a čím větší objem vody měním - tím ryby lépe prospívají. A toto pravidlo dotáhli naši asijští kolegové do maximálních důsledků, takže denní výměna vody v odchovných nádržích je pravidlem a denně se mění až 90% vody nebo 50% vody se mění až 3krát denně (upozorňuji čtenáře, že nemusí navštívit svého očního lékaře, nepotřebuje více dioptrií, ani nemá vlčí mlhu, skutečně se mění až 50% vody, a to 3krát denně). Samotná výměna vody však nestačí, je samozřejmě vždy spojena s odkalením nádrže, po každém krmení. V takových podmínkách výborně prospívají i ty nejcitlivější ryby - terčovci. Nádrže jsou zcela prázdné a jediným technickým vybavením je slabounké vzduchování.

"Paradoxon výměny akvarijní vody"

Samozřejmě, zkušeného akvaristu okamžitě napadne: a co STRES? Všichni víme, že "každá" výměna vody je pro ryby stresující! Odpověď asijských kolegů je: žádný stres se neprojevuje. Jak je to možné? Nyní se tento jev, který je na první pohled paradoxní, a proto jsem jej nazval "paradoxon výměny akvarijní vody", pokusíme vysvětlit. Nejprve si jej definujme, tak jak to vyplývá z asijské akvaristické praxe: čím častěji, a čím větší objem akvarijní vody měníme, tím menší je stres chovaných ryb vyvolaný samotnou výměnou vody. A vysvětlení je docela jednoduché. Výměna vody není stresující svou mechanickou stránkou, vždyť ryby jsou od přírody zvyklé na pohyb a změny hladiny vody, která se v přírodě v době dešťů mění velmi často, a to dokonce v rozsahu až desítek metrů. Stresující je rozdíl mezi chemismem vody nové a vody staré. Stará voda je, z hlediska chemického, změněna jednak rozkladem výměšků ryb - moč, výkaly, ale obsahuje i další látky, které ryby do vody uvolňují, např. hormony, látky feromonového charakteru, nejrůznější chemické signály atd. Čím méně často vodu měníme, tj. čím déle voda v akváriu stárne, tím více těchto látek obsahuje, a tím více se liší od vody nové. A to je zřejmě hlavní příčinou stresu ryb vyvolaného výměnou vody. Naopak čím častěji vodu měním, a v čím větším objemu, tím méně se voda nová liší od staré, a tím je výměna vody pro ryby méně stresující. V konečném důsledku, jestliže měním oněch 50% vody, 3krát denně, pak ryby žijí prakticky stále ve vodě zcela čisté, rozdíl chemismu vody nové a staré je minimální, což také minimalizuje stres, který výměna vody vyvolá. A to je podstata našeho "paradoxonu výměny akvarijní vody". Dříve než budeme pokračovat, chtěl bych zdůraznit, že předchozí řádky věnované denní výměně vody v akváriu platí pro akvária odchovná, která jsou více či méně přerybněná, bez rostlin a opatřena jen slabým vzduchováním či jednoduchým molitanovým filtrem. O standardních, okrasných a společenských nádržích pojednáme níže.

Vraťme se tedy k oné denní výměně vody či výměně vody několikrát denně. Otázka zní: co tím získáme? Jak jsme již uvedli, výsledkem je, že ryby rostou víceméně stále ve zcela čisté vodě, bez znečištění způsobeného rozkladem zbytků potravy a výměšků ryb. Na rybách se to projeví jednak zvýšením rychlosti růstu a jednak rovnoměrnějším růstem. Oba efekty jsou způsobeny tím, že se ve vodě nehromadí ani produkty rozkladu zbytků potravy a výměšků ryb, ale ani jiné produkty ryb. K těm jiným produktům patří např. hormony. Čtenář našich klubových publikací je dobře seznámen s efektem diferenčního dozrávání. Pro pořádek připomenu, že se jedná o to, že nejrychleji dozrávající samci vylučují do vody své pohlavní hormony, které brzdí dozrávání ostatních samců. V našich publikacích jsme především uváděli extrémní důsledky tohoto efektu, kdy např. u notobranchiů pohlavně dozrává jen jeden či několik málo samců, a vzniká tak dojem, že mládež tvoří většina samic, ale stačí ty nejvyvinutější samce odlovit, a začnou dozrávat samci další, jejichž dozrávání bylo brzděno právě hormony produkovanými nejvyvinutějšími samci. Ale to je jen případ extrémní. Mnohem častějším efektem je, že hormony produkované nejrychleji dozrávajícími samci způsobují celkově nerovnoměrný růst potěru. Nezabrání tedy zcela dozrávání ostatních samců, ale vyvolají vysokou proměnlivost rychlosti jejich růstu. Pokud však v nádrži vodu denně měníme, nemohou se hormony ve vodě hromadit, a potěr roste výrazně rovnoměrněji než v případě výměny vody v delších intervalech.

Pochopitelně denní výměna vody zabrání hromadění se vodě i látek příznivých pro růst ryb. Pozorní čtenáři našich publikací vědí, že u nejmenšího potěru doporučujeme denní výměnu vody za vodu z nepřerybněných velkých nádrží. U potěru odrostlejšího však už to není zapotřebí a vystačíme s vodou čerstvou.

Samozřejmě, pokud bychom chtěli zavést denní výměnu vody do své akvaristické praxe, vzniká otázka: jak je vůbec možné něco takového realizovat v našich podmínkách? Jistě, naši asijští kolegové to mají jednodušší, jejich voda je mnohem optimálnější než naše a mohou ji použít k výměně, obyčejně bez jakýchkoliv úprav. Naši vodu je třeba jednak zbavit přebytečného chloru, jednak pro řadu ryb je třeba vodu kondicionovat, s cílem snížit pH pro chov pralesních ryb. O způsobu kondicionování vody se dočtete v našich publikacích (knihách nebo CD). V nich uvádíme kondicionování dvěma základními způsoby: buď dlouhodobým kondicionováním nad rašelinou, nebo prostě přidáváním rašelinového extraktu. Existují ovšem i jiné, velmi rychlé a efektivní způsoby kondicionování rašelinou. Jako příklad uvedu kondicinování vody podle Jacka Wattleye (1985). Tomuto věhlasnému americkému diskusáři teče doma voda o pH = 8,0 - 8,5, kdežto on potřebuje pH mírně kyselé. Provádí to následujícím způsobem: vodu, kterou uchovává v zásobníku o obsahu cca 1000 litrů, prohání velkým rašelinovým filtrem, rychlostí 2000 litrů/hod. Výsledkem je, že z výše uvedené hodnoty klesne v tomto systému pH na hodnotu pH = 6,7 během pouhých 3 hod.!!! Je tedy zřejmé, že vodu skutečně lze kondicionovat tak rychle, že i v našich podmínkách lze bez problémů realizovat denní výměnu vody, stejně jako i výměnu vody několikrát denně.

Můžeme tedy uzavřít, že v případě odchovných nádrží se na počátku 3. tisíciletí víceméně vracíme k akvarijní praxi našich praprapředků, kteří někdy před 200 či více lety praktikovali denní výměnu vody ve svých chovných mísách se zlatou rybkou. Jak je tomu však v případě standardních nádrží společenských a okrasných? To je obsahem další kapitoly.

Nádrže společenské a okrasné

Ani ve standardní nádrži, optimálně zarybněné a zarostlé akvarijními rostlinami, k biologické rovnováze, tak jak ji známe z přírody, nedochází. Přesto však v ní vzniká jakýsi rovnovážný stav, ve kterém optimálně prospívají jak rostliny, tak i živočichové. Jak však takovou nádrž založit? V tomto směru se dopustila akvaristika druhé poloviny minulého století řady chyb, které vedly k tomu, že založení okrasného akvária, podle návodů autorů tehdejší akvaristické literatury, bylo velmi obtížné, a pro začátečníka, často téměř nemožné. Tito autoři hlásali ve svých publikacích řadu nesprávných názorů, jejichž chybnost teprve dnes, s překvapením zjišťujeme. Odkazuji zde na nejnovější článek p. Rataje ml. (Rataj, ml.: Akva Tera Fórum, 2005), ve kterém autor propaguje a "objevuje" skutečnosti, které označuje za nové názory, které ve skutečnosti naši otcové a dědové, stejně jako my "staří praktici" (od letošního roku se k nim také řadím, protože slavím 50 let od zařízení svého prvního akvária), považovali za samozřejmé. Právě tento článek mně inspiroval k napsání této části, ve které bych chtěl poukázat na nesprávnost některých akvaristických názorů, hlásaných v posledních 50 letech, a ukázat, že zařízení okrasného akvária může i dnes být jednoduchou záležitostí, a ne obrovským problémem, který je pro začátečníka, bez pomoci zkušeného akvaristy, často nepřekonatelný. Během mé akvaristické praxe jsem byl navštíven řadou akvaristů-začátečníků, kteří mne žádali o pomoc, protože si chtěli založit akvárium, podle tehdy produkovaných akvaristických příruček, či rad prodavačů z akvaristických prodejen, a po několika finančně bolestných pokusech, zjistili, že je to prakticky nemožné. V následujících řádcích vysvětlím podstatu akvaristických mýtů či omylů, které negativně ovlivnily vývoj akvaristiky druhé pol. min. stol., především tím, že od akvaristiky odradily řadu potenciálních adeptů. Zároveň pak vysvětlím optimální způsob, jakým lze, s prakticky stoprocentní jistotou, založit okrasnou nádrž, ve které optimálně prospívají jak živočichové, tak i rostliny, k plné spokojenosti chovatele. Způsob založení okrasného akvária, který zde popíšu, vychází z toho, čemu mně učil můj otec, a čemu mně naučila má vlastní 50tiletá praxe v akvaristice. Tímto optimálním způsobem jsem založil stovky společenských a okrasných akvárií sobě, i mým přátelům a nepamatuji se, že by tento způsob někdy selhal.


Akvaristické mýty 50. let a optimální způsob založení akvária

Obecně bych chtěl zdůraznit, že tyto mýty vůbec nemusely vzniknout, kdyby se jejich šiřitelé řídili ideou p. Ullmanna, kterou mně vždy vštěpoval také můj otec (známý severomoravský akvarista 30. let min. stol., u kterého se např. učil akvaristice i nestor našeho klubu p. Tolar z Frýdku-Místku). Tou ideou je, že akvárium je výsek přírody. Já to chápu, mimo jiné, i tak, že když si s něčím v akvaristice nevím rady, jdu někam do přírody, k lesní tůni, k potůčku a pokouším se pozorováním přírody svůj problém vyřešit. Rozhodně, přinejmenším některé z problémů, o kterých budu hovořit, lze vyřešit pouhým pohledem na přirozenou vodní lokalitu.


Mýtus č. 1: Vodní rostliny získávají výživu nikoliv kořeny ze dna, ale celým svým tělem přímo z vody. Proto jim stačí v akváriu jen čistý, hrubý křemičitý štěrk (3 - 5 mm), ve kterém se kořeny upevní, a veškerou minerální výživu dodáváme přímo do vody umělými hnojivy.


Mýtus č. 2: Mineralizace organických látek v akváriu účinkem baktérií probíhá jen v aerobním prostředí. V prostředí s nedostatkem kyslíku se mineralizace nedokončí a dochází ke vzniku toxických amoniových iontů. Proto nepoužíváme pro akvárium jemný písek, ve kterém je nedostatek kyslíku, ale hrubý štěrk, který eventuálně můžeme provzdušňovat (např. zemním filtrem).

Skutečnost: I když existují rostliny, které používají své kořeny víceméně jen k upevnění k podkladu (např. hnědovka křídlatá nebo měchýřka jávská), naprostá většina minerální výživy je vodními rostlinami přirozeně čerpána přímo ze dna. O tomto faktu svědčí již to, že když v přírodě vytrhneme ze dna tůně nějakou vodní rostlinu, uvidíme, že její kořenový systém je mnohem rozsáhlejší, než by postačilo k tomu, aby byla v podkladu fixována. Rozsáhlý kořenový systém vodních rostlin rozhodně svědčí o tom, že jimi čerpají minerální výživu ze dna.

Když se v přírodě podíváme na dno tůně či říční zátočiny, uvidíme, že rostliny nerostou v žádném hrubém štěrku, ale v jemném bahně nebo, v případě říční zátoky, v jemném písku. Ve skutečně hrubém štěrku, jaký se často prodává v akvaristických prodejnách, rostliny rostou jen velmi špatně nebo vůbec ne. Naopak, v jemném písku probíhají jak procesy anaerobní, tak i procesy aerobní, přitom určitý nedostatek kyslíku je ve dně tůně, stejně jako v akváriu, přirozený a rostliny s ním počítají, eventuálně jej i využívají (čerpání CO2 ze dna). Pokud akvarijní rostlině nedodáme do dna žádnou minerální výživu, je, pokud neuhyne, po mnoho měsíců ve výživovém deficitu, než se dno obohatí organickými produkty obyvatelů akvária a jejich deriváty. Výživa podávaná tekutými akvarijními hnojivy je pro rostliny nepřirozená, podporuje růst řas, kterým je stejně přístupná, jako vyšším rostlinám, akvárium se na této výživě stává závislým a akvarista se stává vazalem výrobce hnojiva. Umělá tekutá hnojiva ve skutečnosti nádrž znečišťují a zvyšují její zátěž.

Optimální postup zařízení akvária:
Variace č. 1: je vhodná pro okrasné a společenské nádrže, ve kterých nejsou ryby, které ryjí dno, či se v něm schovávají. Na dno nádrže dáme žlutý, kopaný, nepraný písek (jílovitý) ve vrstvě cca 1 - 1,5 cm. Na něj pak vrstvu čistě praného říčního křemičitého písku (zrnitost 1 - 3 mm). V zadní části nádrže (kde budou největší rostliny) do výše 8 - 10 cm, u předního skla, kde budou rostliny jen malé, nebo žádné, pak ve výši cca 3 cm. Doplníme další dekorace (kořeny, kameny atd.). Namísto kopaného písku můžeme použít i nepraný říční, křemičitý písek, který můžeme obohatit trochou listovky, zahradní zeminy, nebo kuličkami jílu (viz dále). Vhodným doplňkem dolní vrstvy dna je i trocha rašeliny nebo hnědého uhlí, které příznivě ovlivňují vodu a zároveň snižují růst řas.

Variace č. 2: je rovněž vhodná pro běžné okrasné a společenské nádrže bez ryjících ryb. Před založením akvária smícháme s vodou jíl, uhněteme z něj malé kuličky (cca 1 cm) a necháme je usušit. Ty rozložíme v té části akvária, kde budou rostliny. Dno pak pokryjeme praným, říčním pískem, stejně jako ve variaci 1.

Variace č. 3: Pro akvárium, ve kterém budou ryby ryjící ve dně, a nemůžeme tedy použít zdroje výživy uvedené v předchozích variacích, protože by mohly po vyrytí rybami kalit vodu. Dno pokryjeme čistým, praným říčním pískem, stejně jako v předchozích variacích, do kterého přimícháme trochu písku ze "starého", optimálně fungujícího akvária, čímž písek naočkujeme optimální bakteriální flórou, která se tak poměrně rychle namnoží a brzy se tak podílí na vytvoření optimálního prostředí v akváriu. Rostliny v takovém akváriu raději sázíme do malých kořenáčů, které obsahují i nepraný zdroj minerální výživy (viz dolní vrstva - variace 1).

Výhody optimálního způsobu: takto založené akvárium se velmi rychle optimalizuje a rostliny se rozrostou během 1 - 2 měsíců a vydrží v provozu při optimálním zarybnění a běžné údržbě (odkalování a výměna části vody cca 2 - 4krát měsíčně) po mnoho let. Přihnojování tekutými hnojivy je naprosto zbytečné, ba spíše škodlivé. Když později do nádrže přidáme nějaké náročnější rostliny, lze přihnojit tak, že pod rostlinu zastrčíme do písku kuličku jílu, kterou si připravíme tak, jak je uvedeno výše. Pokud založíme akvárium jen s čistým, praným křemičitým pískem, optimalizace podmínek v akváriu trvá mnoho měsíců. Hrubý štěrk (nad 3 mm) je pro dno akvária naprosto nevhodný.


Mýtus č. 3: Dobře si rozplánujeme osázení akvária. Použijeme větší spektrum rostlin, vždy ve skupinách. Do akvária můžeme nasadit i náročnější rostliny, zakupované v košíčkách v akvaristických prodejnách. Časem vidíme, které rostliny se uchytí a ty, které uhynou, nahrazujeme novými, až nalezneme optimální sestavu.

Skutečnost: Pro založení nového okrasného akvária zásadně nedoporučuji košíčkové rostliny, obvykle vyrostlé emerzním způsobem a "vyhnané" vysokými dávkami hnojiv. Nové akvárium vždy osazuji rostlinami pěstovanými pod vodou (z jiného akvária). Pokud chci pěstovat i rostliny náročné, lze je nasadit buď přímo při zařízení akvária, nebo se osvědčuje, nejprve akvárium zařídit nenáročnými rychle rostoucími rostlinami, které životní podmínky v nádrži rychle optimalizují, a rostliny náročné pak doplníme až po 1 - 2 měsících. Nové rostliny se v optimalizovaném akváriu snadněji uchytí, a minimalizují se tak ztráty.


Mýtus č. 4: Akvárium umístíme co nejdále od okna a osvětlujeme zásadně jen umělým světlem. Pokud chceme mít v nádrži dobře rozrostlé rostliny, musíme použít vysokou intenzitu světla (hodnoty intenzity osvětlení naleznete v akvaristických příručkách té doby).

Skutečnost: Dosud nebyl vyroben žádný světelný zdroj, který by nahradil přirozené sluneční světlo. Každé umělé osvětlení je nějakým způsobem deficitní. Na přirozených stanovištích nejsou rostliny vystaveny žádné velké intenzitě záření, světlo se ve vodě rozptyluje a jeho intenzita ve vodě rychle klesá. Přesvětlování nádrže je nepřirozené, jak pro rostliny, tak i pro živočichy.

Optimální praxe:
Přirozené světlo je pro akvárium velmi cenné, a i jeho velmi nízká intenzita velmi příznivě ovlivňuje růst rostlin. Dobře si pamatuji na svůj první velký akvarijní stojan, který stál asi 1 m od nevelkého okna směřujícího na severovýchod. Odtamtud dopadalo světlo na zadní stěny akvárií. Stojan stál v hale našeho rodinného domku, která byla otevřena do kuchyně, a z jejího velkého okna, které bylo vzdáleno od stojanu cca 5 m, dopadalo zbytkové denní světlo. To bylo veškeré osvětlení. Měl jsem sice také osvětlení umělé, to jsem však používal jen při večerním krmení či při čištění. Z hlediska dnešního byla tato akvária naprosto podsvětlena. Druhý stojan se měl v pokoji cca 4 m od malého okna, zcela bez umělého osvětlení. Dno bylo založeno dle variace č. 1 (viz výše). Mohu odpovědně prohlásit, že už nikdy později jsem neměl tak bohatě zarostlá akvária. Stačil jsem rostlinami zásobovat i spoustu mých akvaristických kamarádů. Pouze v zimě některé náročné rostliny omezily svůj růst, nebo i vymizely, ale s příchodem jara znovu vyrašily. Od té doby vím, že i malá intenzita přirozeného osvětlení je pro růst rostlin obrovským přínosem. Proto doporučuji, vždy, pokud je to jen trochu možné, připustit vstup přirozeného světla do nádrže. Naprosto optimální je takové postavení akvária, které jsem popsal výše: hlavní zdroj zezadu, doplňkový zepředu, ovšem toho v praxi dosahujeme jen výjimečně. Dnes již nikdo nebuduje akvárium bez umělého osvětlení, ale pokud existuje možnost ponechat přirozené světlo dopadat do akvária třeba zboku či zepředu, vždy se to bohatě vyplatí (samozřejmě nejlepší je přístup přirozeného světla shora, ovšem ten je realizovatelný jen v zimních zahradách). Přirozené světlo je nejlepším doplňkem umělého osvětlení akvária. Někteří akvaristé boční přístup světla do nádrže zavrhují s tím, že je to nepřirozené a boční stěny akvária raději zatírají barvou. Nemyslím si, že doplňkový přístup světla z boku rybám nějak vadí. Ovšem faktem je, že některé plaché ryby rády přivítají temné rohy nádrže, ve kterých se mohou skrývat.


Mýtus č. 5: Akvárium musí být vybaveno dostatečně silnou filtrací (doporučené objemy filtrační hmoty naleznete v publikacích té doby).

Skutečnost: Optimálně založené a nepřerybněné akvárium nepotřebuje filtraci vůbec. Lépe je však nádrž doplnit jednoduchým molitanovým filtrem. V jeho komůrkách se uhnízdí baktérie, které zajišťují jeho biologickou funkci. U nového velkého akvária je vhodné použít molitanovou vložku ze staršího optimalizovaného akvária, čímž do nového akvária dopravíme potřebnou bakteriální složku. Pro optimální funkci biologického filtru je vhodné, aby voda neprotékala filtrem příliš rychle. Proto nedoporučuji prohánět biologickým filtrem vodu nějakým silným čerpadlem. Obecně, nevhodně silné čerpadlo je pro akvárium spíše zátěží než prospěchem. Rostlinám vadí tím, že urychluje přechod oxidu uhličitého z vody do vzduchu, čímž snižuje jeho přísun rostlinám, rybám vadí tím, že musejí intenzívně plavat, aby překonaly proud vody, čímž roste jejich energetická potřeba (řádově v desítkách procent!). Důsledkem je, že musíme ryby více krmit a tím roste i znečištění akvária z rozkládajících se zbytků potravy a z výměšků ryb. Proud vody z filtru by měl být vždy takový, aby zajistil nepříliš rychlé proudění vody hmotou filtru a zároveň zajistil pomalé promíchávání vody v nádrži.

Ukazuje se, že akvária založená způsobem našich otců a dědů dávají vynikající výsledky, což svědčí o tom, že i v této oblasti se akvaristika 21. stol. vrací zpět ke klasickým, přirozeným způsobům chovu.


RNDr. Jiří Vítek, CSc.


 zpět

www.akvarijni.cz © 2002- - Všechna práva vyhrazena.
e-mail info@akvarijni.cz

nahoru